Kdyby lidé říkali pravdu…

Když jsme v září 2015 vyslali informaci, že existuje nej Asistentka, strhla se na pár dní lavina dotazů, jak služby funguje, kolik stojí, kde působíme a podobně. Ozvalo se nám také docela dost klientů z hlavního města. Mezi nimi i docela slušná řada finančních poradců, které už nebaví dělat nabídky a komunikovat s centrálou. Protože jsme chtěli držet rozjeté jen Brno, nechali jsme Prahu zatím plavat s tím, že se všem ozveme, jakmile budeme mít kapacitu vstoupit na Pražský trh.

Mezitím nás stihl třikrát uhánět právě jeden z finančníků s tím, že už asistentku potřebuje, kdy se setkáme a kdy mu ji můžeme dodat. Po novém roce jsme rozhodili sítě i v Praze. Služby nej Asistentky a navolávání schůzek vyvolaly zájem od dalších přibližně dvaceti firem. Oslovili jsme tedy finančníka, že „UŽ“. Hned se s námi sešel, souhlasil s podmínkami spolupráce a naléhal, abychom asistentku opravdu dodali co nejdříve. Dali jsme si šibeniční termín 7 dnů na dodání vhodné kandidátky. Bylo úterý a další středu už měla nastoupit. Obratem jsme nabrali doporučení, rozhodili inzeráty a pustili se do výběru. V pondělí jsme udělali skype pohovor se dvěma vybranými slečnami a už jsme volali poradci, že máme vybráno a můžeme se do toho pustit. Jaká byla reakce? „No víte, my jsme se včera s kolegy rozhodli, že budeme sdílet asistentky, které už oni mají, takže nic, rušíme to.“

Na jedné straně ve světě financí vidíme opravdu kvalitní lidi, kteří za to stojí. Na straně druhé vidíme bohužel většinu těch, kteří kazí jméno celému oboru. Nejen, že poradci často lidi uhání a celý finanční průmysl tak vrhá nepěkný stín. Už i jako dodavatelé máme smíšené pocity. Jak můžete věřit slovu člověka, který se projevuje tímto způsobem? Jak mu chcete svěřit své finanční bezpečí?

Jistě, i my si říkáme, že je to riziko podnikání. Na straně druhé, je obrovská škoda, že si neumíme hned na schůzce nebo v mailu říct, že něco chceme nebo nechceme, že a něco máme a něco už ne a neslibujeme něco stejného nebo podobného někomu dalšímu. Tématem poslední doby je komunikace, jak firem tak jednotlivců a setkáváme se pravidelně s tím, že lidé komunikovat neumí. Jakoby se neustále báli, že je něco nebo někdo zavrhne, zamítne nebo s nimi nebude souhlasit. Namísto toho neříkají pravdu nebo dělají „úhybné manévry“, což velmi brzy vyústí v podobnou nepříjemnou zkušenost. Ne kvůli tomu, že s něčím nesouhlasí, je někdo zavrhne. Odmítnutí se lidé dočkají právě když pravdu neříkají. Právě tyto případy nám potvrzují dlouhodobý záměr. Říkat pravdu za všech okolností a vždycky. Pojmenovat, jak věci jsou a nehrát žádná hloupá divadla.

Následující otázky již necháme zcela volně k vnitřní sebereflexi. Pro kterou z těchto cest jste se rozhodli Vy? A proč (pokud vůbec) jednáte právě takhle?

PS: Představte si situaci… Objednáte si pizzu, člověk z pizzerie Vám ji přiveze a stojí u Vás přede dveřmi s hotovou pizzou. Dokážete si představit, že jej odmítnete?